03.21.11
Posted in Nezařazeno at 23:29 by Martin
No ne, vopravdu!
Měl jsem tu čest zkouknout větší část populárního seriálu “Poustevníci podporují mediální krizi”, aneb “Farmář hledá ženu”. Krom toho, že jsem zjistil, jak to vypadá, když cikánka bez větší půlky zubů myje suchý hajzl, přimělo mě to i k hlubší úvaze: celé to není postaveno na skutečné soutěži, jako třeba slavná Superstar a její klony, ale jen a pouze na emocích.
Čím vypjatější situace (jen víc odrostlých blondýn za pluhem, zapřaženým za Land Roverem!), tím líp pro sledovanost - Máňo, koukej, vona brečí! Není mi z toho úplně dobře po tělíčku.
A co teprve, když dojde na city - třeba když se zcela haluzoidně a proti smyslu soutěže provalí, že jistý Petr už před natáčením stihl usnout v klíně jedné ze soutěžících a slíbit jí svatbu a malé Petříky. No chápete to? A do toho pískají hlavní melodii z Kill Bill. To je hnus, velebnosti…:)
Co bude příště? Budou ty baby dojit kozy? Kozy dojit baby? Farmáři dají přednost kozám? Teda těm čtyřnohým? A kdo do toho vůbec navezl toho nebohého mimoně, co krom celostátní ostudy a těch dvou (chlupatých) koz má akorát ten Land Rover a boudu 2×2 metry? To nemohl mít ze své hlavy…
PS: No a ty další baby zase osolily štrůdl. Stress muší bejt!
PSS: Co bude příště? Česko hledá farmáře? Superfarmářka? Chjo, asi na to fakt nejsem
PSSS: Zkouknul jsem větší část tří dílů, což je víc, než u jakéhokoli jiného českého seriálu od dob České sody. Takže to asi funguje. Hm…
Permalink
06.01.10
Posted in Vorlovo skřeki at 10:39 by Martin
Přátelé, kolegové, domácí zvířectvo,
dovolte prosím, abych vám tímto poblahopřál k dnešnímu svátku a mezinárodnímu dni dětí.
Kdysi mi přišla prvního června SMSka. Psalo se v ní “Chceš-li vyhrát nad světem, zůstaň navždy dítětem.” Teď už vím nejen to, že je to pravda, ale i to, že se takováhle permanentní infantilizace poměrně úspěšně daří fůře lidí z mého okolí. Kdo neviděl renomované centrální bankéře, advokáty z nejlepších právních firem v Praze a státní úředníky z úrovně “premiér -2″ se v jednu v noci přeřezávat motorovou pilou na xboxu, řičet na celé kolo smíchy a cpát víceméně za střízliva minipreclíčkama, za současného probírání povolební situace, neví co je život.
Takže, děti: jen tak dál, jen tak dál…:) Držím nám všem palce, ať si dostatečně často hrajeme, tulíme se, řádíme, smějeme se a hlavně ať furt jen dospěle netáhnem tu svou pochmurnou káru a občas taky zaregistrujem, že je život i tam venku:o)
PS: :o))))
Permalink
03.16.10
Posted in Vorlovo skřeki at 18:00 by Martin
Víte, co je to ultimátní poker face?
Ultimátní poker face je, když po měsíci, který má 28 dní a ve kterém nabilujete 220 hodin a po následných 11 pracovních dnech, ve kterých nabilujete těch hodin dalších 130, vyrazíte přednášet na právnickou fakultu o kanceláři studentům - novým nadějím a jedna z nadějí se vás zeptá “Kolik je teda té práce, když všichni říkáte, že pracujete hodně a tvrdě? Jako v hodinách?”.:o)
Musím říct, že mi odpověď dala zabrat…
Permalink
02.28.10
Posted in Limerick's at 20:48 by Martin
Už vím co trápi mně dokola,
- láska je iluze, potfora,
Nejenže zkrásní ti objev na chvíli,
jindy ten hezký ti kazí a oškliví,
sotva vztah trošičku odolá…
Permalink
02.24.10
Posted in Nezařazeno at 23:28 by Martin
Pamatujete ještě, jaké to bylo poprvé?:o)
Na tuhle stránku jsem narazil náhodou a dostala mě do úplně pubertálně něžné nálady…
http://www.dearcupid.org/question/how-do-you-kiss-properly.html
Permalink
02.20.10
Posted in Limerick's at 21:59 by Martin
…a další:
Nechápu co lidi vidějí;
na volném čase a naději.
Mám přece tak moc fajn vyhlídky,
na obleky, košile a knoflíky,
co samy za člověka mluvějí…
Permalink
02.19.10
Posted in Limerick's at 0:26 by Martin
(Limerik je zábavný literární poetický útvar, u jehož vzniku stál anglický básník Edward Lear. Limerik se vyznačuje pětiveršovými strofami, které se rýmují podle schématu AABBA. Zdroj: http://cs.wikipedia.org/wiki/Limerik )
Byl kdysi dědeček z kraje,
co řekl kdys’ (asi se kaje)
býval jsem nejlepší z dobrých
kde koho jsem svou prací popích’
však teď na jinou notu se hraje…
Permalink
02.15.10
Posted in Nezařazeno at 20:00 by Martin
Přátelé, kamarádi, milé domácí zvířectvo. Rád bych tímto delším a silně nesouvislým blogem dal najevo, že mě zima, ve vší slušnosti, už SERE.
Nohavicovo trpké, leč stále ještě úsměvné “už čtvrty mněsyc f kuse furt enem prosynec” je jedna věc, ale ledové tunely, ve které se změnily chodníky a třičtvrtěmetrové závěje, které jsou kolem nich, a kolem aut, která nestihla včas odjet a teď to tedy mají chuďátka na další tři měsíce spočítané, jsou podle mě něco jiného.
Romantickou představu o zimních radovánkách může mít jenom člověk, který nemusí chodit do práce v kabátě, který nemá límec, a v polobotkách, které nemají vzorek. Lachtan na kolečkových bruslích hadra. O to víc, že ať je kolik chce hodin, je tma. Furt. Imrvére. Vstávám za tmy, spát jdu za tmy, obědvám za šera, ale to jen omylem. Řekl bych, že milionář ukradl slunce, ale ten parchant by i u toho zmrzl, takže si sluní zadek někde na nějakém elegantním, zapadlém, leč stále ještě chic (to aby si jeho aktuální koc nestěžovala) ostrově.
Po tom, co jsem si (Go, Ježíšku, Go), konečně pořídil kožené rukavice, mi konečně je zima na ruce jen střední; co na celou legraci říká permanentně nošená výpočetní technika a telefony ani nemluvě.
Za poetickou může zimní scenérii v půlce února v Čechách a v nížinách považovat buď nenapravitelný optimista nebo neléčitelný schizofrenik-eskymák. Optimistovi ovšem brzy zmrzne úsměv na rtech. Nejpozději v okamžiku, kdy zjistí, že dobrotivý dopravní podnik zase prodloužil intervaly a domů na záchod to tedy nestihne. Heslo: “Mlč, Varle, buď rád, že ses vodtrh’…”.
Nevím, co lidi vidí na pošmourné, ztuhlé, šedé, pokročile zimní krajině, kdy havranům mrznou sýkorky u zobáku, auta přimrzají k zemi na semaforech a zjišťují, že nemrznoucí směs je sice nemrznoucí, ale vocaď-pocaď, a že “Alpine Diesel” je nejspíš stejná reklamní sračka jako fialová kráva a zhruba stejně špatně snáší zimu. Kdy houmlesáci zjišťují, zač je toho samec, a že být “free” a “alternativní” taky může znamenat, že když dneska po té okeně netrefí do pelechu nad kanálem napoprvé, tak taky možná zakalí.
Nevím, co se lidem líbí a co shledávají romantickým na tom, že je potřeba mazat psům packy indulonou (k jejich velké radosti a podstatnému snížení koeficientu tření na kachličkách, hehe, kdo neviděl, nepochopí).
Lidi, dyť už je taková kosa, že dokonce i tlustý holky přestaly chodit v bokovkách a kreténi v předpovědi počasí se nám snaží namluvit, že mínus osmnáct je “ideální počasí na lyžování”. Dyť se mi v tom mrazu zlomí lyže!!!
Já chci jaro. Chci vlahé teplo, které na člověka dýchne vůni trávy a kytek, mokré hlíny a dvaceti ve stínu. Počasí, ve kterém “Dáme si zmrzlinu?” není ostrý, zoufalý sarkasmus, ale tip na ochlazení se. Počasí, ve kterém člověk labužnicky mžourá na sluníčko, kouká na mráčky a pije vychlazenou Plzeň v něčem s krátkým rukávem a tlustý holky už zase nosej bokovky.
Chci jaro. Chci toho tolik?
Permalink
01.30.10
Posted in Nezařazeno at 17:22 by Martin
Facebook je fascinující společenský fenomén; kromě jiného je to jediný projekt, o kterém jsem se zařekl, že o něm nikdy nic nenapíšu - protože je tak přehypovaný, že mám pocit, řečeno s klasikem, že jednou otevřu pikslu s kyselýma okurkama a vybafne na mě Facebook.com:o)
Jde o místo, na kterém se můžete rozpovídat o tom, co vás bolí, co se vám líbí, jak jste se vyspali a s kým, s kým ne a proč, co máte dnes v plánu, jaká je vaše sexuální preference nebo jak vypadá váš pes, když právě vyleze z vody a otřepe se, nebo jak vypadáte vy v baru, když naopak včas nevylezete. A, supfajz supfajz, je úplně jedno, jestli jste normální uhrovatí puberťáci, topmanažer, co nosí boty za padesát tisíc (a co vám jinak bez non-disclosure agreementu neřekne ani jak jmenuje), nebo žena v domácnosti, co jinak nesundá ruce z novorozence a její sociální síť jinak zahrnuje celkem 4 prvky, z nichž dva nemluví vůbec a jeden jen když zrovna ten den nebyl v práci.
Používal jsem Facebook celkem dlouho a intenzivně a před pár dny jsem se rozhodl zkusit to zase chvíli bez něj. Zatím je to celkem osvěžující pocit.
Proč? Mám s Facebookem tři základní problémy:
- žere čas. Ať už si myslíte, že efektivně nebo ne, člověk na něm může ve výsledku strávit klidně pár hodin denně ani neví jak - vždyť je tam tolik zajímavých informací! A těch debat, kterých účastním, a těch nových skupin, které jsou tak chytlavé a těch her, které se dají hrát donekonečna a je třeba k nim dvakrát za noc vstát! (Čtenářky/ři, kteří ač jsou typičtí urban yuppies, tráví mládí dojením krav, krmením rybiček nebo střílením kolegů- mafiánů, vědí)
- komplikuje život. Člověk může být sebesvatější (a to já nejsem) a vždycky se najde komentář, fotka nebo status, který se dá vyložit různým způsobem. Osoba, na které záleží, ať už je to šéf, potenciální milostný “projekt” nebo třeba nejlepší kamarád, se vždycky může dočíst něco, co bez důkladného vysvětlení zraní nebo naštve, a to i v případech, kdy _vopravdu_ vo nic nejde. A to nemluvím o situacích, kdy sociálně síťujícího šťastlivce oblaží nějakou peprnou fotkou z posledního večírku včetně tagu kamarád-dobrák, zrovna když jste byli “v divadle”…
- a především, Facebook vám dopřává falešný pocit kontaktu se společností. Facebook ve mě vzbudil na pár měsíců dojem, že jsem středem světa. Že když mám 300 kamarádů, nejsem ztracenej a lůzr, ale obletovanej, obdivovanej a respektovanej člen společnosti. Nemyslím, že bych byl prototyp člověka, který potřebuje berličky k tomu, aby měl sebevědomí a pocit realizace v sociální síti (a nemyslím elektronickou), vůbec ne - spíš naopak (kdo mě zná, tuší). Přesto je to neuvěřitelně návykový pocit. Problém ale je, že není pravdivý, aspoň z velké části ne. Dokud člověk používá Facebook jako spoluzaky.cz jen k tomu, aby věděl, co se kde šustne, je to dobré. Ale z těch 300 kamarádů chodím na pivo S JEDNÍM. Z těch 300 lidí potkávám od oka tak stovku aspoň jednou za rok, za to ty zbývající prakticky vůbec.
Tak jsem si řekl, že se ještě nenechám zavléct do století Ovocného netopýra a budu ještě chvíli kopat a křičet. Uvidíme, jak dlouho to vydrží…
Co vy a Facebook? Dobrý? Lepší? Nejlepší?
Permalink
10.29.09
Posted in Nezařazeno at 10:55 by Martin
A je to tady… Volví šlo konečně do světa, po dvou letech nostalgického ježdění prokládaného dlouhými operacemi/pitvami v servisu.
Nový nabyvatel je nadšený volvista s omezenými prostředky (jako já) a slíbil, že ho bude opečovávat a říkat mu “Broučku”, takže se snad nebude bílý postrach silnic mít hůř než se mnou.
Za dobu mého přátelení se s bílým tesákem, jsem se naučil diagnostikovat všechny běžné motorové a brzdové závady u benzínových motorů a většinu těch méně běžných, a to včetně základních polních oprav (až vám někdo bude tvrdit, že místo rozvoďáku tam jdou dát silonky, tak mu nevěřte).
Na volví jsem taky za ty cca dva roky prodělal po odečtení prodejní ceny cca 150.000 korun. Stálo to ale za to:o) Najel jsem asi 23 tisíc kilometrů, takže jsem se celkem naučil orientovat v prostoru a parkovat s pětimetrovým korábem; to se fakt hodí, když mé další auto je jen o něco málo menší
Když jsem viděl hranaté tvary s rozsvícenými světly odjíždět do západu slunce s novým páníčkem, měl jsem na krajíčku a rozhodl jsem se, že až budu velký kluk, pořídím si zase velké staré volvo na rozmazlování (jeho). Jen se bojím, že se tenhle sen zařadí mezi mé další dětské dopravní sny jako jsou pouťová elektrická autíčka ve sklepě (taková ta, co jezdí s tyčí nahoře po plotě a jiskří), vlastní letadlo a elektrické modelové kolejiště, které by mi vozilo panáky se slivovicí z kuchyně…
Volví je pryč, long live to Volví!
Permalink
« Previous entries ·
